Hmm...!!!
22. listopadu 2009 v 19:42 | Teera
|
Moje úvahy a jiné blablabláboly:-)))
Tak tomu se říká pech. Když se už odhodlám k tomu, napsat na můj pustý, zapomenutý blog článek, tak se celý smaže! Úplně jsem zapomněla, že se to tu vlastně rádo maže. Nevadí, příště se polepším a budu si článek průběžně ukládat. Bude vůbec příště?
Jak jsme pronásledovaly nebo byly pronásledovány Slávkem Bourou :-D
23. listopadu 2008 v 0:46 | Teera
|
zážitky, které stojí za to:-)
Tuto neděli a pondělí jsem byla navštívit Pavlínku v Praze, jelikož, jak jsme zjistily, jsem tam nebyla už od léta. Co se ale nestalo, když jsem v pondělí odjížděla… Po koupi jízdenky jsme zamířily ke stánku s jídlem, protože si Terezka chtěla koupit něco dobrého na cestu, jelikož dobře ví, jak ve vlaku vyhládne. Když jsme tedy přicházely k jednomu stánku s jídlem, míjely jsme Slávka Bouru, který si zrovna prohlížel tabuli s příjezdy vlaků. Jenže prostě u toho stánku neměli nic, coby Terezku zaujalo, a tak jsme šly o dům dál, opět jsme ovšem míjely Slávka Bouru, který se vracel ke stánku, od kterého jsme odcházely. Jenže ani druhý stánek Terezku neuspokojil, a tak Pavlínka navrhla, že půjdeme dolů, kde se nachází stánek s Fornetti. Jenže abychom mohly sejít dolů, musely jsme zamířit směrem k prvnímu stánku, kde stále postával kdo jiný než Slávek Boura! No, těžko říct, jestli jsme my sledovaly jeho nebo on nás… Ale jelikož my máme pádné argumenty, které ukazují na to, že my jsme ho nepronásledovaly, soudím, že on pronásledoval nás. Těžko říct, co ho k tomu vedlo :-D.
Bonbónek :-)
28. července 2008 v 18:43 | Teera
Prostě ji sem musím dát. Musím sem vložit fotku, kterou jsme pořídili na rokáči. Jde o zcela jedinečný snímek, který nemá jen tak každý. No, řekněte, kdo má fotku se slavnými offspringy?:)) Po letošním rock for people můžeme říct, že MY ji máme určitě. A protože vím, že ji chcete určitě taky vidět, tak vám ji tady a teď ukážu... Vím, že nám asi budete závidět, ale nesmutněte, není všem dnům konec :-))

Ale že stojí za to, co? Vidíte tam Dextra? Já úplně zřetelně :-)
Mám trsátko!!! :-)
26. července 2008 v 13:36 | Teera
|
zážitky, které stojí za to:-)
Je to skvělý, úžasný, suprový!!! Včera, při vystoupení Monkey Business na Orlický bráně Matěj Ruppert hodil do davu trsátko a kdo ho chytil? Já ne :-). Ale pánovi přede mnou spadlo za límec :-D. Nejvtipnější ale bylo, že to s ním ani nehlo. On měl trsátko od Monkey Business a klidně si dál fotil, jako by se nic nestalo... A tak se na to Pavlína nemohla koukat a zaťukala pánovi na rameno a zeptala se, jestli mu náhodou nespadlo trsátko za límec. A spadlo, naštěstí neměl potřebu se o něj prát a jelikož je Pavlínka moc moc hodná, tak mi ho věnovala :-). Takže já mám trástko od Monkey Business! Vždycky jsem si přála slavný trsátko... A už ho mám juchůůů :-). Díky, díky :-)
Rock for People 2008
17. července 2008 v 19:36 | Teera
|
zážitky, které stojí za to:-)
Letošní rokáč začal, probíhal a skončil úplně jinak než ty dva roky předtím... Je fakt, že každý rokáč byl úplně jiný... Ten letošní začínal 3. července a jelikož jsme se s Pavlínou vrátily stejný den ze Španělska (spát jsem šla totiž 3. července o půl 1), odhadovala jsem, že celý rokáč bude poněkud náročný.
Dva roky předtím jsem se balila minimálně dva dny předtím a dokonce jsem vstávala na nějaký brzký vlak... Tento rok jsem se obešla bez pár kapel, který festival zahajovaly. Hold, času bylo málo a únava převeliká.
Do Hradce jsme se vydaly vlakem, což se neobešlo bez veselé historky. Když jsme bůh ví proč stáli delší dobu v Potštejně, chlapík, který seděl přes uličku naproti si něco mumlal pro sebe. Nevěnovala jsem mu pozornost, až do té doby, kdy mi začal klást otázky! Zpočátku jsem zaujala taktiku ignorovat! Jenže bohužel nepomohla, navíc jeho řeči mě opravdu rozesmávaly. Jeho - Pocem! Pocem! Musíme mluvit potichu, aby nás nevyhodily a pak začal povídat něco o jakýsi fence, která se mu zaběhla. Zpočátku jsem si myslela, že se jedná opravdu o psa, ale později jsem zjistila, že se jedná o jakousi ženu, která od něj odešla. Upřímně, nedivím se. A tak si tam vedl teorii o tom, jak on nikoho balit nebude a že by přece ženská měla sbalit jeho. Podle něj to byla hotová věc. A jak si tam tak povídal, tak vždycky čekal nějakou reakci od mě. Jednou jsem to nevydržela a začala jsem se smát (Pavlína mi moc nepomáhala, seděla zády, takže se jen smála mému bezvýslednému řešení situace) a on na mě hodil takovej škaredej obličej, kterýho jsem se lekla a povídal - "To není k smíchu! Nesměj se!" No, prostě jsme radši vzaly do zaječích, protože se to už dál nedalo snášet a kdo ví, čeho by byl ten chlápek schopnej... A to zrovna i odjížděl vlak z Potštejna a ten chlápek na nás zavolal - "Jo vy jdete na Vochtánku!", to už byl fakt konec
A tak jsme celý živý a zdravý dorazily do HK, kde jsme se ještě zastavily v Tescu na tolik potřebný nákup potravin a nastoupily do festivalového autobusu, který byl letos zadarmo! (pokrok!) Na našem programu jako první stáli Los de Abajo, což vyžadovalo rychlé postavení stanu, které se v noci jaksi nevyplatilo... Ono totiž pršelo a náš nekvalitně postavený stan začal prosakovat... To se občas stane, když se jedna vrstva dotýká druhé... Naštěstí jsme se ale neutopily, jelikož k prosakování docházelo jen na dvou místech :). Každopádně jsme se po našem příchodu setkaly s Markét a společně se vydaly na již zmiňované Los de Abajo, kde už postávali taky Elsti s Martinem. Tentokrát jsme zabrali první řadu, přesněji řečeno, sektor A3 Jejich vystoupení bylo úžasné a jelikož jsme si před dvěma lety vyrobily fanklubácký losdeabažácký trička, neváhaly jsme je použít. Po koncertě jsme se zúčastnily autogramiády, kde se nám pěkně všichni losdeabažáci na naše úžasná trička podepsali. Dokonce se jim i líbili... Joo, toto bych viděla jako největší výhru festivalu (spolu s fotkou s offspringama, kterou vám možná později ukážu!)
Po autogramiádě jsme s Pavlínou zamířily do stanu, abychom si ty naše poklady schovaly a uvařily si naši první festivalovou polívku a taky jsme byly nuceni si vzít pláštěnku. Jo, jenom jednu, já jsem si ji měla v plánu koupit, ale pak jsem to nějak nestihla. Ona nebyla potřeba... Do jedné pláštěnky se totiž hravě vejdou dvě osoby). Večer vystupovali na t-music stage slavní Kaiser Chiefs. No, slavní, jak se to vezme. Já od nich znala jenom Ruby, ruby, rubyyyy . Na začátku jejich vystoupení jsem si říkala,že nehrajou zas tak špatně, ale po asi 3 písničkách mi to přišlo všechno stejný, a tak jsme se rozhodly zamířit do stanu. Ono přeci jenom už dost pršelo a naše únava se naplno projevila.
Dva roky předtím jsem se balila minimálně dva dny předtím a dokonce jsem vstávala na nějaký brzký vlak... Tento rok jsem se obešla bez pár kapel, který festival zahajovaly. Hold, času bylo málo a únava převeliká.
Do Hradce jsme se vydaly vlakem, což se neobešlo bez veselé historky. Když jsme bůh ví proč stáli delší dobu v Potštejně, chlapík, který seděl přes uličku naproti si něco mumlal pro sebe. Nevěnovala jsem mu pozornost, až do té doby, kdy mi začal klást otázky! Zpočátku jsem zaujala taktiku ignorovat! Jenže bohužel nepomohla, navíc jeho řeči mě opravdu rozesmávaly. Jeho - Pocem! Pocem! Musíme mluvit potichu, aby nás nevyhodily a pak začal povídat něco o jakýsi fence, která se mu zaběhla. Zpočátku jsem si myslela, že se jedná opravdu o psa, ale později jsem zjistila, že se jedná o jakousi ženu, která od něj odešla. Upřímně, nedivím se. A tak si tam vedl teorii o tom, jak on nikoho balit nebude a že by přece ženská měla sbalit jeho. Podle něj to byla hotová věc. A jak si tam tak povídal, tak vždycky čekal nějakou reakci od mě. Jednou jsem to nevydržela a začala jsem se smát (Pavlína mi moc nepomáhala, seděla zády, takže se jen smála mému bezvýslednému řešení situace) a on na mě hodil takovej škaredej obličej, kterýho jsem se lekla a povídal - "To není k smíchu! Nesměj se!" No, prostě jsme radši vzaly do zaječích, protože se to už dál nedalo snášet a kdo ví, čeho by byl ten chlápek schopnej... A to zrovna i odjížděl vlak z Potštejna a ten chlápek na nás zavolal - "Jo vy jdete na Vochtánku!", to už byl fakt konec
A tak jsme celý živý a zdravý dorazily do HK, kde jsme se ještě zastavily v Tescu na tolik potřebný nákup potravin a nastoupily do festivalového autobusu, který byl letos zadarmo! (pokrok!) Na našem programu jako první stáli Los de Abajo, což vyžadovalo rychlé postavení stanu, které se v noci jaksi nevyplatilo... Ono totiž pršelo a náš nekvalitně postavený stan začal prosakovat... To se občas stane, když se jedna vrstva dotýká druhé... Naštěstí jsme se ale neutopily, jelikož k prosakování docházelo jen na dvou místech :). Každopádně jsme se po našem příchodu setkaly s Markét a společně se vydaly na již zmiňované Los de Abajo, kde už postávali taky Elsti s Martinem. Tentokrát jsme zabrali první řadu, přesněji řečeno, sektor A3 Jejich vystoupení bylo úžasné a jelikož jsme si před dvěma lety vyrobily fanklubácký losdeabažácký trička, neváhaly jsme je použít. Po koncertě jsme se zúčastnily autogramiády, kde se nám pěkně všichni losdeabažáci na naše úžasná trička podepsali. Dokonce se jim i líbili... Joo, toto bych viděla jako největší výhru festivalu (spolu s fotkou s offspringama, kterou vám možná později ukážu!)
Po autogramiádě jsme s Pavlínou zamířily do stanu, abychom si ty naše poklady schovaly a uvařily si naši první festivalovou polívku a taky jsme byly nuceni si vzít pláštěnku. Jo, jenom jednu, já jsem si ji měla v plánu koupit, ale pak jsem to nějak nestihla. Ona nebyla potřeba... Do jedné pláštěnky se totiž hravě vejdou dvě osoby). Večer vystupovali na t-music stage slavní Kaiser Chiefs. No, slavní, jak se to vezme. Já od nich znala jenom Ruby, ruby, rubyyyy . Na začátku jejich vystoupení jsem si říkala,že nehrajou zas tak špatně, ale po asi 3 písničkách mi to přišlo všechno stejný, a tak jsme se rozhodly zamířit do stanu. Ono přeci jenom už dost pršelo a naše únava se naplno projevila.
Den druhý
Ráno jsme se probudily do deštivého dne. No, jak bych to nazvala, přišla dešťová krize a touha jet domů. Ale z té nás vytrhli Elsti, Martin a Markét, kteří nás pozvali na oběd ke Knihomolovi... Výborná hospůdka... asi tam budu chodit na obědy:). Dokonce jsme jeli autem s Tomášem a Terkou. Když jsme vcházeli dovnitř, řekli jsme si, že až se naobědváme, tak nebude pršet. Taky jsme tam poseděli pár hodin, najedli se, napili, zahráli karty, a když jsme vyšli ven, tak opravdu nepršelo! Jak jsme řekli, tak bylo. A pak že se nedá poručit počasí . Cesta zpátky na letiště byla trochu jiná než ta předešlá. Mělo nás jet totiž 7. Kluci tvrdili, že to nebude problém, jeden to bude muset přežít v kufru a jedna bude na klíně. Jak řekli, tak se stalo. Dojeli jsme v naprostém pořádku, i když se Pavlínka musela krčit, když někdo z nás "normálně" sedících zakřičel pozor policie!
S plnými žaludky jsme skončili na Xavierovi, který s sebou tentokrát přivezl Hnědé smyčce. Jeho muzika rázem změkčila a zároveň se ozvláštnila. Pak už prišla Fixka... Mezitím jsme se s Pavlínou rozhodly, že si zlevníme vstupenku, a tak jsme byly asi tak třikrát ve stanu České spořitelny, protože jsme chtěly vyhrát stan. Bohužel se nám to nepodařilo, ale i tak jsme dostaly zadarmo pití a nanuky. A jako památku na letošní rock for jsem si domů přivezla nádhernou růžovou (malou) karimatku ze stanu t-mobile .
Protože nám vyhládlo, vydaly jsme si uvařit večeři. Tentokrát lunchmeat. Během vaření jsme se seznámily s naší kašnou Standou, z který se stal později morovej sloup. Sám Standa jím chtěl být :). Proč kašna/morovej sloup? No, protože když jsme přijely, Markét nám držela vedle nich místo, a tím, že jsme si tam postavily stan, jsme uzavřely kolečko, ve kterém se uprostřed vyjímal prostor tzn. náměstí. Jenže pak přišel Standa a doprostřed náměstí si postavil stan. Ale nakonec se ukázalo, jak je dobře, že tam je, jelikož ten lunchmeat, který jsme si pečlivě uvařily, byl naprosto nepoživatelnej, a tak jsme se zeptaly Standy, jestli by si nedal, a když to uviděl, tak nám radši laskavě poskytl svůj koš . Aspoň jsme zjistily, jak je výhodné mít kolem sebe vřelé sousedy:). Po (ne)jídle jsme chtěly jít na největší hvězdy festivalu The Offspring. Ještě předtím, než jsme se vydaly na cestu, přišli ke stanu Markét, Elsti i Martin, a tak jsme se na ně vypravili všichni společně. Po delším přemlování se k nám připojil i Standa.
Když jsme vešli do areálu, zjistili jsme, že snad skoro všichni lidé jsou na offspring a že třeba v čajovně nebo u fotbálků je pusto. A tak jsme se rozhodli, že využijeme situace a zahrajeme si ho. V záři reflektorů, které měli na starosti osvětlovači, jsme si zahráli asi dvě, tři hry a šli na filter stage, kde jsme se chtěli zeptat Marky Rybin na jednu otázku, která zněla: "Marko! A co Gaia?!" Vystupovala totiž skupina Skyline, ve které Marka začala letos zpívat. Po ani ne jedné písničce jsme znechuceně odešli čajovat do prázdné čajovny. A jelikož se nám ještě nechtělo spát, řekli jsme si, že ještě zvládneme koncert Tata bojs na Česká spořitelna stage. Ještě jsem je neměla možnost nikdy vidět na živo, takže mě překvapili svojí energií, která na nás sálala z podia.
Ráno jsme se probudily do deštivého dne. No, jak bych to nazvala, přišla dešťová krize a touha jet domů. Ale z té nás vytrhli Elsti, Martin a Markét, kteří nás pozvali na oběd ke Knihomolovi... Výborná hospůdka... asi tam budu chodit na obědy:). Dokonce jsme jeli autem s Tomášem a Terkou. Když jsme vcházeli dovnitř, řekli jsme si, že až se naobědváme, tak nebude pršet. Taky jsme tam poseděli pár hodin, najedli se, napili, zahráli karty, a když jsme vyšli ven, tak opravdu nepršelo! Jak jsme řekli, tak bylo. A pak že se nedá poručit počasí . Cesta zpátky na letiště byla trochu jiná než ta předešlá. Mělo nás jet totiž 7. Kluci tvrdili, že to nebude problém, jeden to bude muset přežít v kufru a jedna bude na klíně. Jak řekli, tak se stalo. Dojeli jsme v naprostém pořádku, i když se Pavlínka musela krčit, když někdo z nás "normálně" sedících zakřičel pozor policie!
S plnými žaludky jsme skončili na Xavierovi, který s sebou tentokrát přivezl Hnědé smyčce. Jeho muzika rázem změkčila a zároveň se ozvláštnila. Pak už prišla Fixka... Mezitím jsme se s Pavlínou rozhodly, že si zlevníme vstupenku, a tak jsme byly asi tak třikrát ve stanu České spořitelny, protože jsme chtěly vyhrát stan. Bohužel se nám to nepodařilo, ale i tak jsme dostaly zadarmo pití a nanuky. A jako památku na letošní rock for jsem si domů přivezla nádhernou růžovou (malou) karimatku ze stanu t-mobile .
Protože nám vyhládlo, vydaly jsme si uvařit večeři. Tentokrát lunchmeat. Během vaření jsme se seznámily s naší kašnou Standou, z který se stal později morovej sloup. Sám Standa jím chtěl být :). Proč kašna/morovej sloup? No, protože když jsme přijely, Markét nám držela vedle nich místo, a tím, že jsme si tam postavily stan, jsme uzavřely kolečko, ve kterém se uprostřed vyjímal prostor tzn. náměstí. Jenže pak přišel Standa a doprostřed náměstí si postavil stan. Ale nakonec se ukázalo, jak je dobře, že tam je, jelikož ten lunchmeat, který jsme si pečlivě uvařily, byl naprosto nepoživatelnej, a tak jsme se zeptaly Standy, jestli by si nedal, a když to uviděl, tak nám radši laskavě poskytl svůj koš . Aspoň jsme zjistily, jak je výhodné mít kolem sebe vřelé sousedy:). Po (ne)jídle jsme chtěly jít na největší hvězdy festivalu The Offspring. Ještě předtím, než jsme se vydaly na cestu, přišli ke stanu Markét, Elsti i Martin, a tak jsme se na ně vypravili všichni společně. Po delším přemlování se k nám připojil i Standa.
Když jsme vešli do areálu, zjistili jsme, že snad skoro všichni lidé jsou na offspring a že třeba v čajovně nebo u fotbálků je pusto. A tak jsme se rozhodli, že využijeme situace a zahrajeme si ho. V záři reflektorů, které měli na starosti osvětlovači, jsme si zahráli asi dvě, tři hry a šli na filter stage, kde jsme se chtěli zeptat Marky Rybin na jednu otázku, která zněla: "Marko! A co Gaia?!" Vystupovala totiž skupina Skyline, ve které Marka začala letos zpívat. Po ani ne jedné písničce jsme znechuceně odešli čajovat do prázdné čajovny. A jelikož se nám ještě nechtělo spát, řekli jsme si, že ještě zvládneme koncert Tata bojs na Česká spořitelna stage. Ještě jsem je neměla možnost nikdy vidět na živo, takže mě překvapili svojí energií, která na nás sálala z podia.
Den třetí
Naše druhé ráno bylo přesným opakem rána prvního. Nejenže nepršelo, ale bylo i šílené vedro. Aspoň ve stanu. Jako den předešlý, i tento jsme zamýšleli zajet ke Knihomolovi. Tentokrát jsme jeli za 15 korun patnáctkou. U Knihomola jsme si dokonce mohli sednout na zahrádku. Vzhledem k tomu, že jsme minule byli ve sklepě, který sám má sklep, jsme usoudili, že se servírky musí hrozně moc naběhat a přemýšleli jsme, kolik kilometrů za tu jednu službu vlastně ujdou. Po jídle jsme si hodili opět nejednu partičku a vyrazili, už autem, do Tesca. Ale tahle cesta autem byla poněkud více dobrodrůžná než ta předtím. Do jednoho auta se nás mělo vejít 9. Že to není možný? Ale je. Jenom se nás mělo vejít na zadní sedadlo 5 a dva šli do kufru. Terka s Pavlínkou skončili na našich klínech a dokonce si vymyslely taktiku, jak se budou schovávat před policajtama. Elsti ale jejich taktiku nezaznamenal, takže když se naproti nám objevili policajti, snažil se je v dobré vůli tak ukrýt, až došlo k mírnému střetu. Je pravda, že jízda byla celkem dobrodrůžná, ale nakonec se naštěstí obešla bez vážnějších následků.
Tento den mi šlo hlavně o Sto zvířat, kteří nikdy nezklamou. Jejich skvělé vystoupení udělalo krásnou tečku za festivalem. Zdá se vám to brzo? No, nebyla to tečka pro všechny, jenom pro mě s Pavlínou. Stan jsme už měly sbalený, odjezd vlaku se blížil, náš festival byl u konce. Rozloučily jsme se se všemi a vyrazily jsme směr domov.
Celkové zhodnocení? Když jede člověk na festival poprvý, je vždycky nadšený. Aspoň u mě to tak bylo. Když jede podruhý, ještě pořád je to skvělý... hlídáte si program, abyste nějakou svou oblíbenou kapelu neprošvihli a nasáváte naplno festivalovou atmosféru. Ale když jedete potřetí, je to už pořád dokola. Nic mě z programu nepřekvapilo, ale to neznamená, že jsem si festival neužila. To bych lhala... Opravdu mě to tam bavilo! Jenom to bylo zase jiný... :)
Tento den mi šlo hlavně o Sto zvířat, kteří nikdy nezklamou. Jejich skvělé vystoupení udělalo krásnou tečku za festivalem. Zdá se vám to brzo? No, nebyla to tečka pro všechny, jenom pro mě s Pavlínou. Stan jsme už měly sbalený, odjezd vlaku se blížil, náš festival byl u konce. Rozloučily jsme se se všemi a vyrazily jsme směr domov.
Celkové zhodnocení? Když jede člověk na festival poprvý, je vždycky nadšený. Aspoň u mě to tak bylo. Když jede podruhý, ještě pořád je to skvělý... hlídáte si program, abyste nějakou svou oblíbenou kapelu neprošvihli a nasáváte naplno festivalovou atmosféru. Ale když jedete potřetí, je to už pořád dokola. Nic mě z programu nepřekvapilo, ale to neznamená, že jsem si festival neužila. To bych lhala... Opravdu mě to tam bavilo! Jenom to bylo zase jiný... :)
Fota možná později... ;-)
Espana
7. července 2008 v 21:00 | Teera
|
zážitky, které stojí za to:-)
Možná by leckdo z vás teď očekával článek o rokáči, jelikož je 7. a máme ho za sebou, ale rokáč hold bude muset chvíli počkat, jelikož teď jsem se rozhodla napsat o Španělsku, které nehodlám vynechat :-).
Že pojedeme někam k moři jsme se s Pavlínou rozhodly docela rychle. Vlastně jsem takhle jednou (už bylo po maturitě) napsala Pavlíně: "Co kdybychom se jely někam válet k moři? Co ty na to?" Nadšeně odpověděla, že jasně a když jsme si daly dohromady klady a zápory různých termínů, vyšel nám jednoznačně termín od 20. června. Dřív to nešlo, jelikož jsem poslední přijímačky měla 18. (mimochodem úspěšný :o)) a pozdějc by to bylo komplikovanější a navíc by bylo všude hrooozně moc lidí, což se nám potvrdilo na konci našeho pobytu, kdy se hotel začal plnit rodinami s dětmi. A že jich tam nebylo málo... Abych se tady dlouho nevykecávala.... Po pár návštěvách cestovky jsmě měly jasno - bude to Španělsko a necelý týden, spíš 4 nebo 5 dní před odjezdem jsme věděly i přesné místo - Pineda de Mar. A bonus navíc - all inclusive a 10 nocí. Bezvadná kombinace. Sbalily jsme si a 20. června jsme seděly v autobuse do Pinedy. Po dlouhé únavné cestě jsme stanuly před naším hotelem. Ubytovat jsme se mohly až po 12. hodině a jelikož čas našeho příjezdu byl asi půl 7 ranní, vyrazily jsme okamžitě k moři. Můj první pohled na Středozemní moře. Zatím jsem viděla jenom Severní a Baltské... Nic moc, Středozemní je lepší a slanější,takže je tak trochu víc moře :-D
Těch 12 dní se shrnuje do malého článku velmi těžko. Zážitků i fotek máme hodně, nenudily jsme se tam ani minutu. Stihly jsme se podívat do Gaudího Barcelony i na pravé španělské Flamenco, které bylo doprovázeno večeří a sangríou samozřejmě ;-). Byly jsme svědkyněmi španělské radosti z výhry na Euru. To by člověk neřekl, jak to prožívali. Zrovna probíhalo finále, když jsme brouzdaly ulicemi Pinedy. Zabrousily jsme i do jednoho krámku se suvenýry. V klidu si prohlížíme nabízené zboží, když v tom slyšíme obrovský křik. Že by Španělé dali gól? Prodavačky z krámu vstaly a běžely k nejbližší televizi spolu s různými klaksonami s nápisem FC Barcelona nebo Real Madrid, které si jen tak vzaly z vlastního obchodu :-D. Samozřejmě jsme potom celou noc nemohly spát, jelikož byl z venku slyšet hluk, který doprovázel bouřlivé oslavy.
Nemůžu si odpustit další zážitek tentokrát z Barcelony. Rozhodly jsme se, že tam pojedeme na vlastní pěst a to vlakem. Přeci se nemůžeme ztratit, a když jo, aspoň se pobavíme :-D Už v Pinedě jsme narazily na první problém. Jak to tu asi funguje s jízdenkama? U přepážky bylo napsáno něco v tom smyslu, že se musí označit ještě dříve, než člověk nastoupí do vlaku. Ale kde se označí, to tam radši nepsali. Tak jsem šla prozkoumat zdejší vlakovou zastávku, kde jsem narazila na velmi podezřelý automat. Nějaká Španělka ke mně hbitě přiskočila a všechno mi ukázala... Joo, i hodní lidé ještě existují :)).
Po poradě s naším recepčním Vladimírem jsme vystoupily na stanici Barcelona-Sants. Špatná volba. Na tomto obrovském nádraží, které nebylo ani trochu v centru, jsme se mohly možná tak ztratit a z Barcelony nevidět ani píď. Naštěstí jsme se záhadným způsobem dostaly ven a pomocí mapy jsme došly až do centra. Díky tomu víme, kde si máme nechat v Barceloně umýt auto nebo vyměnit pneumatiky ;-). A hlavně, příště vystoupíme na Placa Catalunya :-)
Pak už šlo vše jako po másle... La Pedrera, La Rambla, Columbusův památník atd. atd..... Jenom ta Sagrada byla trochu z ruky a venku bylo šílené vedro, takže ta nás čeká někdy příště :)).
A co jsme dělaly, když jsme zrovna nebyly v Barceloně? Tak jsme si třeba zaskákaly na posteli, spaly a nebo taky jedly :-D A samozřejmě brouzdaly po ulicích, válely se u moře a u bazénu. Výborný relax, který nám ale ani zdaleka nestačil, jelikož jsme byly stále unavené. Pořád si to nedokážu vysvětlit, jak je to možné... Možná to bude tím vstáváním na snídani... To bylo úmorné, ale co jsme mohly dělat. Nejde přeci zabít celé dopoledne spaním :)
A závěr? Příští rok zase... :-)
Že pojedeme někam k moři jsme se s Pavlínou rozhodly docela rychle. Vlastně jsem takhle jednou (už bylo po maturitě) napsala Pavlíně: "Co kdybychom se jely někam válet k moři? Co ty na to?" Nadšeně odpověděla, že jasně a když jsme si daly dohromady klady a zápory různých termínů, vyšel nám jednoznačně termín od 20. června. Dřív to nešlo, jelikož jsem poslední přijímačky měla 18. (mimochodem úspěšný :o)) a pozdějc by to bylo komplikovanější a navíc by bylo všude hrooozně moc lidí, což se nám potvrdilo na konci našeho pobytu, kdy se hotel začal plnit rodinami s dětmi. A že jich tam nebylo málo... Abych se tady dlouho nevykecávala.... Po pár návštěvách cestovky jsmě měly jasno - bude to Španělsko a necelý týden, spíš 4 nebo 5 dní před odjezdem jsme věděly i přesné místo - Pineda de Mar. A bonus navíc - all inclusive a 10 nocí. Bezvadná kombinace. Sbalily jsme si a 20. června jsme seděly v autobuse do Pinedy. Po dlouhé únavné cestě jsme stanuly před naším hotelem. Ubytovat jsme se mohly až po 12. hodině a jelikož čas našeho příjezdu byl asi půl 7 ranní, vyrazily jsme okamžitě k moři. Můj první pohled na Středozemní moře. Zatím jsem viděla jenom Severní a Baltské... Nic moc, Středozemní je lepší a slanější,takže je tak trochu víc moře :-D
Těch 12 dní se shrnuje do malého článku velmi těžko. Zážitků i fotek máme hodně, nenudily jsme se tam ani minutu. Stihly jsme se podívat do Gaudího Barcelony i na pravé španělské Flamenco, které bylo doprovázeno večeří a sangríou samozřejmě ;-). Byly jsme svědkyněmi španělské radosti z výhry na Euru. To by člověk neřekl, jak to prožívali. Zrovna probíhalo finále, když jsme brouzdaly ulicemi Pinedy. Zabrousily jsme i do jednoho krámku se suvenýry. V klidu si prohlížíme nabízené zboží, když v tom slyšíme obrovský křik. Že by Španělé dali gól? Prodavačky z krámu vstaly a běžely k nejbližší televizi spolu s různými klaksonami s nápisem FC Barcelona nebo Real Madrid, které si jen tak vzaly z vlastního obchodu :-D. Samozřejmě jsme potom celou noc nemohly spát, jelikož byl z venku slyšet hluk, který doprovázel bouřlivé oslavy.
Nemůžu si odpustit další zážitek tentokrát z Barcelony. Rozhodly jsme se, že tam pojedeme na vlastní pěst a to vlakem. Přeci se nemůžeme ztratit, a když jo, aspoň se pobavíme :-D Už v Pinedě jsme narazily na první problém. Jak to tu asi funguje s jízdenkama? U přepážky bylo napsáno něco v tom smyslu, že se musí označit ještě dříve, než člověk nastoupí do vlaku. Ale kde se označí, to tam radši nepsali. Tak jsem šla prozkoumat zdejší vlakovou zastávku, kde jsem narazila na velmi podezřelý automat. Nějaká Španělka ke mně hbitě přiskočila a všechno mi ukázala... Joo, i hodní lidé ještě existují :)).
Po poradě s naším recepčním Vladimírem jsme vystoupily na stanici Barcelona-Sants. Špatná volba. Na tomto obrovském nádraží, které nebylo ani trochu v centru, jsme se mohly možná tak ztratit a z Barcelony nevidět ani píď. Naštěstí jsme se záhadným způsobem dostaly ven a pomocí mapy jsme došly až do centra. Díky tomu víme, kde si máme nechat v Barceloně umýt auto nebo vyměnit pneumatiky ;-). A hlavně, příště vystoupíme na Placa Catalunya :-)
Pak už šlo vše jako po másle... La Pedrera, La Rambla, Columbusův památník atd. atd..... Jenom ta Sagrada byla trochu z ruky a venku bylo šílené vedro, takže ta nás čeká někdy příště :)).
A co jsme dělaly, když jsme zrovna nebyly v Barceloně? Tak jsme si třeba zaskákaly na posteli, spaly a nebo taky jedly :-D A samozřejmě brouzdaly po ulicích, válely se u moře a u bazénu. Výborný relax, který nám ale ani zdaleka nestačil, jelikož jsme byly stále unavené. Pořád si to nedokážu vysvětlit, jak je to možné... Možná to bude tím vstáváním na snídani... To bylo úmorné, ale co jsme mohly dělat. Nejde přeci zabít celé dopoledne spaním :)
A závěr? Příští rok zase... :-)
Jam rock Žamberk + Jablonský Medvídek
10. června 2008 v 16:19 | Teera
|
zážitky, které stojí za to:-)
Tento víkend, přesněji řečeno pátek a sobota, byl ve znamení hudby. 6.-7. června 2008 se v našem městě konal snad první větší hudební festival. Pro našince přímo neuvěřitelná akce začala v pátek kolem druhé hodiny. Představila se zde špička české populární hudby - Chinaski, Divokej Bill, Vypsaná Fixa, Support Lesbiens, Kryštof a další. Pozvánku neodmítly ani dvě kapely ze Slovenska - Peha a Horkýže Slíže. Bezvadné bylo, že možnost ukázat se mezi takovými jmény měly i zdejší kapely jako například vynikající Melmac Space Orchestra nebo Gauri Shankar. Pokud bych měla vyzdvihnout výkon některé kapely, určitě bych zmínila hudební představení skupiny Support Lesbiens. Jejich vystoupení mělo šťávu a neuvěřitelně mě bavilo! Supporti patřili k těm umělcům, které jsem ještě dosud neviděla a mohu s klidem říct, že po tomto výkonu jsem je doufám neviděla naposled :-). Samozřejmě to nebyli jenom Supporti, kteří rozproudili zdejší široké publikum. Osobně si myslím, že tento festival stál za návštěvu a doufám, že se po prvním ročníku budeme moct těšit i na další :-).
Bohužel jsem nemohla setrvat na festivalu celou dobu, jelikož v sobotu ve 4 hodiny odpoledne jsme s naší kapelou Yo-yo efect hráli na Jablonském Medvídkovi, což určitě byla nezapomenutelná zkušenost, která se možná už ani nebude opakovat. Jablonský Medvídek je každoroční folkový festival, na kterém letos vystoupily takové hvězdy jako AG Flek nebo Vlasta Redl. Vystoupit na stejném jevišti, na kterém se představili i oni, to se nestává každý den.
Škoda jen, že tyto dva festivaly sdílely stejný termín. Ráda bych byla stihla oba, ale bohužel tento úkon je nad lidské síly. Snad příště :-).
Bohužel jsem nemohla setrvat na festivalu celou dobu, jelikož v sobotu ve 4 hodiny odpoledne jsme s naší kapelou Yo-yo efect hráli na Jablonském Medvídkovi, což určitě byla nezapomenutelná zkušenost, která se možná už ani nebude opakovat. Jablonský Medvídek je každoroční folkový festival, na kterém letos vystoupily takové hvězdy jako AG Flek nebo Vlasta Redl. Vystoupit na stejném jevišti, na kterém se představili i oni, to se nestává každý den.
Škoda jen, že tyto dva festivaly sdílely stejný termín. Ráda bych byla stihla oba, ale bohužel tento úkon je nad lidské síly. Snad příště :-).
Tento víkend se vyvedl, jsem za něj ráda. Doufám, že si i zbytek prázdnin užiju ve stejném stylu. Teď mi jenom držte palce u přijímaček ://.
(10. června 2008)
Mám to!
23. května 2008 v 9:28 | Teera
|
zážitky, které stojí za to:-)
Když jsem si v kalendáři označila čtvrtek 22. května za Den D, tak jsem si v duchu říkala, že tenhle den se mi zapíše v historii jako černý den, který už nebudu chtít nikdy zažít. Ale jak se říká, po bitvě je každý generál, teď se cítím opravdu nejlíp. Na tento pocit jsem čekala v podstatě celé 4 roky. Je sice pravda, že v prváku nebo i v druháku si to nikdo moc neuvědomal. Vždycky, když jsme viděli maturanty kráčící ve společenském oděvu a nervózně stepující před třídou, ve které sídlí maturitní komise, tak nás napadlo - chudáci, nechtěla bych... My máme ještě času... Pche.. - Ale! Právě ten zmiňovaný ČAS mi v posledních dnech chyběl. Řešila jsem dilema typu - radši si odpočinout nebo pokračovat? Odpočinek potřebuju, ale ještě mi chybí půlka zsv!! Néé - apod. Myslím, že pro nás všechny to byla nová věc. Nevěděli jsme, jak se budou chovat učitelé, jak se vlastně v těchto vypjatých chvílích zachováme my.. Byla to taková jedna velká nejistota.
A když jsme po těch zhruba 11 volných dnech, které byly ve znamení tvrdé práce, nastoupili do naší kmenové třídy a viděli vlajku, která visela vedle tabule, dvě potítka, kde už byly připraveny tužky a papíry s razítkem GyŽamb, budík, který se mohl stát naším přítelem i nepřítelem a samozřejmě učitelský sbor, který pln očekávání stál před námi a díval se na naše třesoucí se ruce. Myslím, že leckdo musel v tomto okamžiku zamáčknout slzičku, která mohla symbolizovat cokoliv - lítost, nervozitu, vypětí... V té chvíli jsem si říkala, že do čtvrtka času dost, přeci se ještě stihnu něco naučit, zdokonalit se, opakovat. Jak se později ukázalo, nic z toho se nepovedlo. Opravdu jsem se nemohla učit, pořád jsem přemýšlela nad tím, jak právě probíhá zkoušení, jestli to zvládají a hlavně jsem všem držela palečky.
A pak přišla konečně řada i na mě. Čtvrtek, předposlední parta maturantů (jak řekla paní předsedkyně dívčí kvintet). V průběhu celé mé maturity se sřídaly stavy nadšení i bezmoci a strachu. Nakonec se ukázalo, že stav nadšení mohl převažovat, jelikož vše dopadlo opravdu na výbornou!
Co víc si v této chvíli přát? Mám maturitu!!!
A když jsme po těch zhruba 11 volných dnech, které byly ve znamení tvrdé práce, nastoupili do naší kmenové třídy a viděli vlajku, která visela vedle tabule, dvě potítka, kde už byly připraveny tužky a papíry s razítkem GyŽamb, budík, který se mohl stát naším přítelem i nepřítelem a samozřejmě učitelský sbor, který pln očekávání stál před námi a díval se na naše třesoucí se ruce. Myslím, že leckdo musel v tomto okamžiku zamáčknout slzičku, která mohla symbolizovat cokoliv - lítost, nervozitu, vypětí... V té chvíli jsem si říkala, že do čtvrtka času dost, přeci se ještě stihnu něco naučit, zdokonalit se, opakovat. Jak se později ukázalo, nic z toho se nepovedlo. Opravdu jsem se nemohla učit, pořád jsem přemýšlela nad tím, jak právě probíhá zkoušení, jestli to zvládají a hlavně jsem všem držela palečky.
A pak přišla konečně řada i na mě. Čtvrtek, předposlední parta maturantů (jak řekla paní předsedkyně dívčí kvintet). V průběhu celé mé maturity se sřídaly stavy nadšení i bezmoci a strachu. Nakonec se ukázalo, že stav nadšení mohl převažovat, jelikož vše dopadlo opravdu na výbornou!
Co víc si v této chvíli přát? Mám maturitu!!!
Zase jednou o ničem...
13. dubna 2008 v 16:07 | Teera
|
Moje úvahy a jiné blablabláboly:-)))
Dnešní článek, který jsem se rozhodla vložit na blog, není nijak obvyklý... Nebo je? No nevím... Každopádně když jsem dneska hledala nějaké učební materiály, narazila jsem na sešit, kde jsem našla všechno... od fyziky až po angličtinu... A na konci sešitu se nalézá kus takového mého malého deníčku. Ono se to asi ani deníkem nazvat nedá, jelikož jsem asi po druhém dni skončila, ale jeden zápis jsem se rozhodla zveřejnit. Pochází ze září z roku 2006... To byl ještě krásný, celkem bezstarostný čas... :o)
"....tak a co teď? Je 11:00... Ještě tolik času do konce vyučování... Hmmm... 11:04...utíká to pomalu... takže spíš neutíká... Proč mě to vlastně nebaví? Máme hodinu češtiny...vlastně dějáku...už se mi to plete... ani nevím, co píšu... sakra... 11:07... 3 minuty uběhly.. A co dál? Teď nám Ondra vypráví něco o učení v Americe. No jo no, tak aspoň chvíli něco zajímavého. Dnešní téma v dějáku je - ŠKOLSTVÍ V ČR... tak si říkám, co má společného školství s dějepisem... no určitě něco jo... dějepis je součástí školství... Ale to je vše. Na jednu stranu si říkám, že je dobře, že po nás nic nechtějí, ale zase na druhou stranu...proč tady vůbec sedím??? A POZOR! 11:15 a my... začínáme mluvit o prázdninách :-D"
Co k tomu dodat? Asi jsem se při tom dějepisu opravdu nudila... :o)
Epigram
1. dubna 2008 v 20:04 | Teera
|
Moje úvahy a jiné blablabláboly:-)))
Dneska to bude vysoce inteligentní článek hodný studentky maturitního ročníku :)). Dneska jsem si totiž přečetla velmi pěkný epigram, který mi nějak utkvěl v paměti a chci se s vámi o něj podělit... Dokonce se ho můžete i naučit a blýsknout se s ním u maturity ;-). Je možné, že jste ho už slyšeli, ale... co když ne? :)
A jak tedy zní???
"Co sám nerad, nečiň druhému!"
Pravil kantor žáku kdesi,
třepaje ho za pačesy.
Pravil kantor žáku kdesi,
třepaje ho za pačesy.
Myslím, že je i velmi úsměvný :))). Asi právě proto se mi tak líbí :))